Nikolaj Viktorovič Starikov:
Kdo přinutil Hitlera přepadnout Stalina

Obsah

Nikolaj Viktorovič Starikov. Kdo přinutil Hitlera přepadnout Stalina, Jan Buzek — Zakázané vzdělání, 368 stran, ISBN 978-80-907351-0-1.

Zatím nekompletní, jde o částečné poznámky.

1. Základní teze

  • Vzestup Hitlera sponzorovali západní spojenci.
  • Geostrategická vize v Mein Kampf byla primárně určena potenciálním sponzorům, "vítězům" 1. sv. války, specificky opakovaně vyzdvihované Anglii.
  • Mein Kampf specificky určuje, že cílem rozvoje Německa je suchozemská expanze na východ a současné vzdání se ambicí konkurovat v imperiální politice (kolonie, moře) a, paradoxně, nezpochybňování územních výsledků 1. světové války.
  • Zdroj financí a zájmů za říjnovou revolucí v Rusku i vzestupem nacismu v Německu je tentýž.
  • Revoluce v Rusku a Německu organizovala britská zpravodajská služba za pomoci USA a Francie.

2. Obsah

2.1. Financování Hitlera a Trocký

Revoluce v Rusku se podařila, avšak bolševici neodevzdali zemi do rukou svých západních investorů. Namísto toho vzniká na mezinárodní scéně nový subjekt — SSSR — s vlastní subjektností a vlastními zájmy.

Ve dnech 10. dubna až 19. května se sovětské Rusko, tehdy zvané RSFSR,1 zúčastnilo mezinárodní konference v italském Janově. V podstatě to byla první prezentace bolševického vedení země "civilizovanému světu". Jednalo se, jako vždy, o peníze. Západní vlády předložily obrovské finanční nároky, které zahrnovaly předválečné a válečné dluhy a úroky z nich. Nadto byla na bolševicích požadována úhrada všech dosud nezaplacených dodávek bílým vládám (!) a dále měly být zaplaceny všechny podniky ve vlastnictví cizinců. Celkové nároky dosahovaly podle západních expertů 18 miliard zlatých rublů.

Bolševici takovou sumu samozřejmě zaplatit nemohli. Roční splátka měla dosahovat 80% tehdejšího státního rozpočtu! V tom spočívala podstata vyčíslených nároků: Pro svou platební neschopnost měli bolševici prostě odevzdat řízení Ruska svým bývalým partnerům z Dohody, kteří chtěli za pomoci Kerenského a Lenina uspořádat revoluční pád ruské říše a zpečetit tak její zotročení.

V ten okamžik se Vladimír Iljič rozhodl své partnery trumfnout. Namísto bezpodmínečného uznání dluhů a odevzdání Ruska do finančního otroctví sovětská delegace bez uzardění vytáhla protinávrh za zahraniční intervenci a blokádu.2 Celkem — 30 miliard zlatých rublů. O několik dní později byla zkoprnělým západním diplomatům předložena o něco smířlivější nabídka. Bolševici souhlasili s uznáním předvolebních dluhů Ruska a byli odhodláni poskytnout bývalým vlastníkům přednostní právo na pronájem nebo získání koncese na dříve vlastněný majetek. Za to musely Anglie, Francie a Itálie uznat sovětskou vládu de jure, poskytnout finanční pomoc, "zapomenout" na znárodněné podniky a také zrušit válečné dluhy na ně.

Takovou drzost vítězové první světové války ještě nezažili. Navíc, zatímco západní delegace diskutovaly o neslýchaných požadavcích předložených bolševiky, sovětská delegace podnikla diplomatický krok nesmírného významu. 16. dubna 1922 v Rapallo na předměstí Janova byla podepsána časově neomezené dohoda mezi RSFSR a Německem. Strany se vzájemně zřekly nároků na úhradu válečných výdajů a neválečných ztrát. Navíc Německo uznalo znárodnění německého státního a soukromého majetku v RSFSR! Smlouva byla tajně podepsána v noci a diplomaté ostatních západních delegací se o ní dozvěděli až po jejím podpisu!3 [str. 73–74]

Na následné Haagské konferenci z 15. června – 20. července 1922 "sovětská delegace hájila stejná stanoviska jako v Janově" [str. 75]. Nečekaně tak ve výsledku vzniklo partnerství mezi poraženým Německem a k rozkladu připraveným Ruskem.

Už dva dny po podpisu Rapallské smlouvy 18. dubna 1922 vlády zemí Dohody, malé Dohody (Jugoslávie, Československa a Rumunska), a rovněž Polska a Portugalska adresovaly Německu diplomatickou nótu. Německo v ní obviňovaly z neloajality, "když podepsalo smlouvu s Ruskem tajně za jejich zády". Tisk spustil nevídaný povyk. Nakonec další den, 19. dubna, vedoucí německé delegace J. Wirth a W. Rathenau navštívili sovětskou delegaci a prosili (!) o vrácení podepsané smlouvy. Panika zástupců "svobodného a demokratického" Německa byla tak velká, že stále běhali sem a tam na Britskou misi, telefonovali do Berlína a zase se vraceli k Sovětům přemlouvat je, ať se tváří, že žádná taková smlouva podepsána nebyla. Je celkem jasné, že ruští diplomaté pro to měli pramálo pochopení a smlouva byla zachována. [str. 75]

Na jaře 1922 začíná pak v Německu prudký nárůst počtu členů NSDAP. Náklad nacistických novin se zvyšuje z 8 na 17,5 tisíc výtisků. Mezi lety 1922–1923 se Německo propadá do inflační spirály. V létě 1922 získává Hitler získává značné finanční prostředky a na leden 1923 je svolán sjezd NDSAP v Mnichově. Völkische Beobachter začíná vycházet každý den. [str. 76]

Nacisté jsou ideální nástroj k boji proti německé vládě. 24. 6. 1922 je "skupinou nacionalistických spiklenců zavražděn německý ministr zahraničí židovského původu, Walter Rathenau" [str. 76]. 14. 11. 1922 rezignuje kancléř Josef Wirth, signatář Rapallské smlouvy [str. 77]. "V lednu 1923 francouzská vojska obsadila hlavní průmyslovou oblast Německa Porůří, aby převzala kontrolu nad těžbou a přepravou uhlí", občané jsou vládou vyzváni k pasivnímu odporu [str. 77].

Protifrancouzského odboje se členové NSDAP (pochopitelně) neúčastní, "naopak, Hitler osobně vyhlásil, že ze strany vyloučí každého, kdo se odváží aktivně účastnit odporu proti francouzské okupaci Porúří" [str. 77].4

Generál Luddendorf s korunním princem Rupprechtem představují Hitlera americkému vojenskému atašé v Německu, Truman-Smithovi. 20. 11. 1922 se setkávají v Hitlerově mnichovském bytě. Hitlerovy vize — boj proti bolševismu, "odhození okovů z Versailles", diktatura silného státu — kapitána zaujímají a 25. 11. 1922 odesílá velvyslanectví zprávu do Washingtonu. Jako "kontakt" je poté Hitlerovi nově k dispozici dán Smithův "přítel" Ernst Franz Zedwick Hanfstaengl, později autor pamětí s názvy Můj přítel Adolf, můj nepřítel Adolf a Hitler. Ztracená léta. [str. 78–80]

Hanfstaengl uvádí Hitlera do "vlivných" kruhů, "mezi šlechtu", spolu se svou ženou jsou první z "vlivných osobností", k nimž má otevřené dveře [str. 80–81]. V r. 1923 vede s Hitlerem "geopolitické diskuse":

… Hanfstaengl je zámožný a může si dovolit trochu pomoci politickému nováčkovi. A poradit, ukázat tu pravou cestu. Myšlenky, které rouboval začínajícímu führerovi, Hanfstaengl otevřeně popisuje ve svých pamětech. "Přijde-li ještě nějaká další válka, nevyhnutelně ji vyhraje ten, na jehož straně bude Amerika… Jediná správná politika, která má budoucnost — to je přítelství se Spojenými státy… Jestliže Američané budou na straně nepřítele, jakoukoliv válku prostě prohrajete…"5

Všimněte si, že toto kázání nebylo určeno vůdci státu nebo předsedovi vlády, ale dosud zcela neznámému vůdci marginální organizace. Dík patří i editoru, který napsal úvod ke knize Hanfstaengla — "šaškovy" myšlenky dokázal formulovat ještě stručněji a jasněji: "Jeho základní tezí je, že Německo nikdy nenabude rovnováhu a neobnoví svou velikost bez sblížení s Británií a zejména se Spojenými státy… Základní dogma, které se snažil uložit v Hitlerově mozku, bylo to, že všechny myšlenky na vyrovnávání si účtů v Evropě se stanou iluzorní, pokud se tyto dvě námořní mocnosti připojí k nepřátelské straně."6

Dobré myšlenky, správné. A máme-li je rozvíjet dále, dospějeme k následujícímu: Zapotřebí je spřátelit se s Británií a Spojenými státy a bojovat s Ruskem. Tyto správné myšlenky jsme už někde viděli. Kde to jen bylo? U samotného Hitlera, v Mein Kampf! To je tedy zajímavé. V roce 1923 Hanfstaengl vede s Hitlerem geopolitické diskuse, zasvěcuje budoucího führera, rozšiřuje jeho obzory. A už v příštím roce 1924 "žák" píše knihu, doslovně opakujíc formulace svého přítele. Tak kdo že je skutečný autor Mein Kampf? Podle všeho to je americký rozvědčík… [str. 81]

Hanfstaengl pomáhá Hitlerovi v rozvoji jeho rétorického talentu. V lednu 1923 mu dává "půjčku" $1000, za kterou si nacisté pořizují dva tiskařské stroje a Völkische Beobachter začíná vycházet denně [str 82–83]. Učí Hitlera, jak použít správnou hudbu "pro přivádění davu do extáze", pouští Hitlerovi harvardské pochody a osobně pro SA "napsal tucet nových pochodových melodií" [str. 83]. Nacistické straně pak dále skrytě předává finanční prostředky.7

Po selhání pivního puče r. 1923 Hitler "přispěchal" do Hanfstaenglova domu, kde se pokouší o sebevraždu. Zde je zatčen, odvezen do vězení, kde začíná s prací na Mein Kampf. Jeho první cesta z vězení vede, opět, k Hanfstaenglovým. [str. 85]

Hanfstaengl se později stává "zahraničním tiskovým tajemníkem strany" a byl též ve vedení "oddělení zahraničního tisku ve štábu führera" [str. 85].

V létě r. 1932 sjednává Hanfstaengl schůzku Hitlera s Churchillem (Hanfstaengl využívá známosti s Churchillovým synem, sjednání schůzky potvrzují jak Hanfstaenglova, tak Churchillova autobiografie) [str. 85–86]. O tuto bez něj sjednanou (!) schůzku však Hitler nemá zájem a nejde na ni. "'Takto Hitler propásl jediný případ, kdy se se mnou mohl setkat,'8 stěžuje si Churchill" [str. 87]. Schůzky se místo něj účastní sám Hanfstaengl [str. 88].

V únoru 1934 pak Hanfstaengl "bez vědomí führera" odjíždí k B. Mussolinimu "normalizovat vztahy".

V roce 1937 pak Hanfstaengl opouští ("náhle" a "tajně") Říši a vrací se zpět do USA. "Za druhé světové války bude Hanfstaengl angažován… poradcem prezidenta Roosevelta!"9 [str. 88]

Jako expert na nacistické Německo pracoval ve vazbě, tedy pod ochranou. Ernst Hanfstaengl byl střežen seržantem americké armády Egonem Hanfstaenglem. Shoda jmen? Ne, vlastní syn, včas vyvezený z Německa a nyní pověřený k ochraně vlastního taťky na osobní přání amerického prezidenta! [str. 89]

Británie (a následně ostatní země) uznávají SSSR až po Leninově smrti. "Problém" s neuskutečněním "plánu" předání Ruska do rukou západu má nyní "napravit" Trocký. Přichází spor o směřování země se Stalinem, který chce zemi stabilizovat a budovat socialismus, a Trockým, který chce pokračovat v mezinárodním exportu revoluce. Trockého cesta by ze SSSR učinila hrozbu pro celý svět [str. 90–91] a především:

Zvítězí-li Trockého nápady, potom SSSR nemůže mít spojence už z principu! Vždyť socialistické země na světě žádné neexistují a všechny kapitalistické jsou našimi nepřáteli a priori! Takže to znamená, že i smlouva z Rapallo, tak nebezpečná pro Anglii, zanikne sama… [str. 91]

V březnu 1924 je Hitler odsouzen za puč k 5ti letům vězení. V něm diktuje Rudolfu Hessovi ("propagátorovi" spojenectví Německa a Anglie ) Mein Kampf. Vězení má luxusní, "dobré jídlo, trvalá možnost návštěv po šest hodin denně"10. Rukopis je "tajně" vynesen a tištěn v tiskárně Völkische Beobachter. Tiskárna má existenční problémy, ale nad vodou ji finančně drží Hanfstaengl. Po třinácti měsících je Hitler propuštěn z vězení 20. 12. 1924 (kde byl od selhání puče 12. 11. 1923). [str. 92]

Po propuštění z vězení publikuje Hitler Mein Kampf (1925 první, 1926 druhý svazek, náklad 10000 a 7000 výtisků). Kupuje si luxusní Mercedes, pronajímá a později kupuje luxusní vilu (Obersalzberg). Oficiálně se "živí" jako spisovatel. Daňovému úřadu "vysvětluje" své příjmy jako bankovní půjčky. [str. 93–94]

Dne 27. 5. 1927 přerušuje Británie diplomatické styky se SSSR. Oficiálně kvůli podpoře dělnické stávky r. 1926 ze strany SSSR. Neoficiálně (Starikov) kvůli tomu, že je zřejmé, že Trocký v souboji o moc v SSSR prohrává. [str. 94–95]

Při pokusu rozpoutat demonstrace v Moskvě 7. 11. 1927 je Trocký a Zinovjev vyloučen ze strany. Následně je vyhoštěn z Moskvy. 10. 1. 1928 odchází Trocký do města Věrnyj (Alma-Ata). [str. 95]

Mezi roky 1927 a 1928 dochází k výraznému posílení vybavenosti a zabezpečení NSDAP. V případě Hitlera r. 1929 "kolonka 'Půjčky' zázračně a navždy zmizela z jeho daňového přiznání", navíc se stěhuje a "zabydluje se v devítipokojovém bytě na Prinzregentenstrasse, ve čtvrti zazobané mnichovské buržoazie".11 "Má početnou družinu: Pobočníky, bodyguardy, šoféry, kuchaře a dokonce zahradníky".12 [str. 96]

Pokud ještě r. 1928 musí rušit z finančních důvodu stranický kongres a 20. 5. 1928 prohrává NSDAP volby s 2.6%, pak r. 1929 "třicet speciálně vypravených vlaků přivezlo dvě stě tisíc straníků"13 a "před führerem pochodovalo 60 tisíc bojovníků" [str. 98—99]. Hitler se též r. 1929 dostává (je vpuštěn) do médií. Jeho popularita vzroste během dvou let na sedminásobek [str. 98].

Dne 10. 2. 1929 je Trocký vyhnán ze SSSR. "V roce 1933 se stěhuje do Francie, v roce 1935 do Norska", ve svých pracích kritizuje SSSR, peněz má dostatek, víza dostává bez komplikací. [str. 99]

"Bez Stalina by nebylo Hitlera" — napsal Trockij. [str. 100]

2.2. Politická a ekonomická krize

Inflace v Německu po 1. sv. válce14

Datum Kurz marky k dolaru
1. 10. 1918 4.00
2. 1. 1921 75.00
1. 8. 1922 1175.00
1. 8. 1923 1100000.00
1. 11. 1923 130000000000.00
30. 11. 1923 4200000000000000.00

Mezi zajímavosti patří, že inflace byla zastavena těsně po Hitlerově pivním puči: "Pět dní (!) po 'pivním' puči, 13. listopadu 1923, se státním zmocněncem pro národní měnu stal Hjalmar Schacht. Právě on zafixoval konečnou kupní cenu ve výši 4,2 trilionů [mělo být biliardy, pozn. vládci.cz] marek za dolar. Dne 22. 12. 1923 byl Schacht jmenován do čela německé centrální banky a v srpnu 1924 uvedl do oběhu novou pevnou marku umazáním čtrnácti nul jako zlého snu. Nová hodnota amerického dolaru byla stanovena na 4,2 německé marky…"15 [str. 105]

Další zajímavostí je, že Velká hospodářská krize, trvající od r. 1929, končí rokem jmenování A. Hitlera kancléřem r. 1933. [str. 105]

V Německu je "uměle" vytvářen chaos už jen tím, že se neustále konají volby. Do Reichstagu se volí každé dva roky, země je tedy nepřestávající volební kampani a nelze v ní smysluplně stabilizovat procesy [str. 112]. Mezi roky 1919 a 1933 probíhá v Německu devět voleb do říšského sněmu, plus zemské volby a volby do městských rad [str. 114]. "V roce 1932 se například NSDAP účastnila celkem pěti plnohodnotných volebních kampaní" [str. 115]. Během zmíněných 14ti let má Německo celkem 14 kancléřů [str. 115].

"… nacisté byli první, kdo jako agitační prostředek použil zvukové záznamy führerových proslovů zasílaných voličům poštou. To je mimochodem další nepřímý důkaz obrovských Hitlerových volebních rozpočtů"16. [str. 115]

2.3. "Zázračný" rozmach Německa před 2. světovou válkou

V březnu 1930 se mění v Německu ústava (účelově?) a kancléřem se nestává vůdce parlamentní většiny, ale člověk, kterého jmenuje prezident. To pomáhá Hitlerovi stát se kancléřem přesto, že ve volbách nezískává 51% většinu (a dokonce jeho podpora u lidí začíná klesat). [str. 116–118]

30. 1. 1933 je Hitler jmenován kancléřem.

Do r. 1939 vytvoří zcela novou armádu. Ze 100 tisíc pěšáků vytvoří motorizovanou armádu čítající 4,2 miliónu mužů.17 [str. 118]

Platy rostou. Od r. 1936 je v Německu zaručeno právo na práci. R. 1938 již neexistuje nezaměstnanost. Vláda (nacistická) zavádí placenou dovolenou. Probíhá stavba dálnic a vojenských základen. Peníze nejsou problém. [str. 119–120]

16. 8. 1924 byl na londýnské konferenci přijat tzv. Dawesův plán:

Americký kapitál nabízí vykrvácenýému Německu životodárné úvěry. Nyní je Německo schopno splácet reparace. A klíčová odvětví německého hospodářství jsou skupována za hubičku americkými monopoly. Jednou ranou zabili ne dvě, ale hned tři mouchy jednou ranou:

  • připravili příštího agresora
  • pronikající kapitál přináší zisky
  • německé hospodářství se stává zásadně závislé na zahraničních investorech, což znamená, že jeho politiku lze snáze ovládat

Peněz dostalo Německo nemálo — 190 milionů dolarů,18 což okamžitě v tomtéž srpnu stabilizovalo kurz německé měny… [str. 122]

Německo je pod "tichou okuppací". "Právě v tento okamžik se vedle Hitlera objevuje Putzi Hanfstaengl, a vojenský přidělenec USA kapitán Truman-Smith zahajuje seznamku s německými politiky…" [str. 122]. Z Porýní jsou stažena francouzská a belgická vojska, na jejich místo nastupuje "expertní výbor vedený generálním agentem pro reparace. Tento orgán nyní realizoval dohled nad pokořeným Německem" [str. 122].

Celkové investice pro Německo skrze Dawesův plán se odhadují k r. 1930 až na 20–30 miliard dolarů, celkové reparace k tomuto datu na 10 miliard marek. R. 1927 dosahuje Německá průmyslová výroba předválečné úrovně. Ovšem chemický, ropný i automobilový průmysl je pod kontrolou (ve vlastnictví) amerických koncernů. [str. 123]

1929–1930 je Dawesův plán nahrazen Youngovým plánem — snížení reparací a zrušení kontrolního orgánu nad Německem. Plán byl zrušen r. 1932 a Německo "fakticky osvobozeno od reparačních plateb". [str. 124]

Německo 9. 3. 1935 vyhlašuje existenci vojenského letectva a 16. 3. 1935 obnovuje svou brannou povinnost (porušení Versailleské smlouvy). [str. 131] Nikdo, kromě Anglie ("protest") a Francie ("důrazný protest") [str. 139], nic nenamítá (prostě proto, že se s tím počítá a je to "v plánu").

K tomu je třeba dodat, že r. 1935 a 1936 německé vojenské letectvo prakticky neexistuje — veškerá technika a technologie je z dob 1. sv. války [str. 132–133]. První prototypy Me-Bf-109 přichází se objevují až r. 1934, první cvičný let 28. 5. 1935 (1936 dva prototypy, 1937 54 kusů). Chybí motory, Messerschmitty tak létají s britskými a americkými motory [str. 133–134]. Junkers 87 Stucka má první prototyp

  1. 1935 a do výroby jde až r. 1937 [str. 134] s použitím amerických

technologií z Detroitu [str. 135].

První "konkurenceschopné" tanky (Pz III) se začínají produkovat až r. 1938, modernizace předchůdce (Pz II) až r. 1940, kdy teprve začíná masová výroba tanků. [str. 135]

13. 1. 1935 se po "dovoleném" referendu zpětně připojuje k Německu Sársko. Po požadavku francouzského generálního štábu, aby "Německo nemělo právo na rozmístění svých vojenských jednotek v Sársku, francouzská vláda stáhla návrh takové rezoluce ze svého jednání [ve Společnosti národů]" [str. 136].

7. 3. 1936 Německo vojensky obsazuje demilitarizované Porýní. Navzdory značné vojenské převaze francouzská strana nepodnikla žádné kroky [str. 140–141].

Německé jednotky, které vstoupily do rýnské oblasti, skutečně nemohly čelit francouzskému útoku. Vždyť celá "operace" německé armády vypadala jako laciná komedie. Pět pěších pluků bylo posazeno do vlaku. Vojáci i důstojníci předpokládali, že jedou na manévry a k boji nebyli připraveni ani morálně, ani technicky. Teprve v samotných vlacích velitelé pluků rozlepili zapečetěné obálky s rozkazy a zjistili, že právě odjeli obsadit Rýnskou oblast. Jen tři vlaky, v každém jeden pluk, přejely Rýn. Jeden zamířil k Cáchám, druhý k Trevíru a třetí k Saarbrückenu. Další německé jednotky do zakázané oblasti vůbec nevsoupily. [str. 141]

13 divizí francouzské armády se skutečně přesunulo k hranici, ale pochodovat dál se nerozhodly,19 byť na to měly plné právo. Vždyť mezinárodní společenství jménem Společnosti národů uznalo, že Německo porušilo Versailleskou smlouvu a způsobilo přímé ohrožení bezpečnosti Francie.20

Göring potvrdil, že "Hitler často hovořil o tom, že Francie nikdy nic sama nerozhodne bez souhlasu Anglie, takže Paříž ze sebe udělala diplomatickou filiálku Londýna. Proto se na všem stačilo dohadovat s Anglií a potom bylo na západě všechno v pořádku".21 [str. 142]

Hitler věděl, že Francie reagovat nebude. Všechny Hitlerovy "drzé" kroky byly předjednány s vládou Velké Británie tajnými kanály. Teprve poté se realizovaly. To je pravá podstata celé jeho "geniality"… [str. 142]

V září 1935 jsou v Německu na sjezdu NSDAP přijaty a v Reichstagu následně schváleny Norimberské zákony [str. 143]:

  • Zákon o říšském občanství — občanství jen pro lidi "germánské či příbuzné krve".
  • Zákon o ochraně německé krve a německé cti — neplatnost manželství a zákaz soužití Židů s lidmi "germánské krve" apod.

Reakcí světových mocností bylo, že Německu bylo svěřeno uspořádání letních olympijských her 1936 [str. 144].22 "Mezinárodní olympijský výbor odeslal do hlavního města Říše svou komisi, jejíž členové v Berlíně neobjevili nic, co by mohlo uškodit olympijskému hnutí" [str. 145].

Další olympijské hry se měly konat v Tokiu (v zemi útočící nana SSSR z druhé strany).

V Německém Garmisch-Partenkirchenu se pak konaly i zimní olympijské hry v

  1. 1936. Bezprecedentní "úspěch", kdy jedna země pořádala letní i zimní

olympiádu. Berlínská olympiáda rovněž založila tradici olympijského ohně (pochodně). [str. 146]

Zvláštní okolností je Hitlerovo občanství. Do r. 1925 byl rakouským občanem. Toho roku se občanství vzdal. Do roku 1932 pak byl osobou bez státní příslušnosti — a nemohl se proto stát poslancem Reichstagu. Německé občanství získal až 22. 2. 1932. [str. 148–149]

2.4. Mnichovská dohoda

K útoku na SSSR byl nutný zánik nárazníkových států — získat prostor pro přípravu a rozmístění vojsk.

3. Zajímavosti

3.1. Citáty

Jakkoliv se to může jevit zvláštní, Anglie, do morku kostí monarchistická a konzervativní doma, v zahraničí vždy a pokaždé brala na sebe patronát nad těmi nejdemagogičtějšími proudy ovládajícími lidová hnutí, směřující k oslabení monarchistického zřízení.
Memorandum P. N. Durnova imperátoru Nikolaji II., únor 1914 (str. 52)

Základem stability naší měny jsou koncentrační tábory.
Adolf Hitler

4. Poznámky (nad rámec knihy)

4.1. Symbolika svastiky

  • V té době byla hojně používaným symbolem reprezentujícím štěstí a blahobyt.
  • Byla především slovanským symbolem (hojně používaná v Rusku).
  • Tím, že si ji přisvojil Hitler za svůj symbol v podstatě zlikvidoval použití tohoto symbolu ve "společnosti nepřítele" — tím, že jej spojení s nacismem zdiskreditovalo. Slovanské národy tak de-facto přišly o část své historie (resp. ta je jim skryta).

Poznámky pod čarou:

1

Ruská socialistická federativní sovětská republika, rusky Российская Советская Федеративная Социалистическая Республика.

2

Intervence do Ruska r. 1918, pozn. vládci.cz.

3

A. A. Danilov, L. G. Kosulina. Dějiny Ruska, XX století, M. 1998, str.235.

4

E. Hanfstaengl. Hitler. Ztracená léta., Centrpoligraf 2007, str. 33.

5

E. Hanfstaengl. Hitler. Ztracená léta., Centrpoligraf 2007, str. 36, 62.

6

E. Hanfstaengl. Hitler. Ztracená léta., Centrpoligraf 2007, str. 9–10.

7

E. Hanfstaengl. Hitler. Ztracená léta., Centrpoligraf 2007, str. 48.

8

W. Churchill. Druhá světová válka, Vojenizdat, Moskva 1991, sv. 1, str. 15.

9

W. Schirer. Vzestup a pád Třetí říše, Vojenizdat, Moskva 1991, str 39.

10

J. Fest. Hitler, Kulturní centrum "Aletejja", Perm, 1993, sv. 2, str. 5.

11

J. Fest. Hitler, Kulturní centrum "Aletejja", Perm, 1993, sv. 2, str. 101.

12

D. Mělnikov, N. Čornaja. Zločinec číslo jedna, APN, Moskva 1982, str. 97.

13

A. Bullock. Hitler a Stalin. Život a moc, Rusič, Smolensk 1994, sv. 1, str. 199.

14

G. G. Preparata. Hitler Inc. Jak Británie a USA vytvářely Třetí říši, Pokolenie, Moskva 2007, str. 191.

15

G. G. Preparata. Hitler Inc. Jak Británie a USA vytvářely Třetí říši, Pokolenie, Moskva 2007, str. 243, 244, 248.

16

D. Mělnikov, N. Čornaja. Zločinec číslo jedna, APN, Moskva 1982, str. 130.

17

A. Matritosjan. Kdo přivedl válku do SSSR, Jauza, Moskva 2007, str. 412.

18

G. G. Preparata. Hitler Inc. Jak Británie a USA vytvářely Třetí říši, Pokolenie, Moskva 2007, str. 249.

19

D. Mělnikov, N. Čornaja. Zločinec číslo jedna, APN, Moskva 1982, str. 270.

20

P. Schmidt. Hitlerův tlumočník, Rusič, Smolensk 2001, str. 52.

21

R. Cartier. Tajemství války. Po Norimberku, Věče, Moskva 2005, str. 39.

22

"Když nám někdo vykládá, že to byl Stalin, kdo přivedl Hitlera k moci, otázce olympiády se zpravidla vyhýbá. Je přece naprosto jasné, že vliv SSSR na volbu Berlína jako hostitele pro rok 1936 byl nulový. Proč? Prostě proto, že sportovci ze SSSR se své první olympiády zúčastnili až 16 let nato, v létě 1952 v Helsinkách." [str. 144]

Autor: Jan Janský

Vytvořeno: 2021-11-30 Tue 15:22

Validate